To by se mámě kutilce stát nemělo

cca 5 minut čtení

Moje články o tom, jak správně a bezpečně pracovat s nástroji a taky o tom, jak je skvělý ke kutění přibrat i děti už jste asi četli. A teď si dáme trochu reality.

Po zimě už jsme byli druhý víkend na chatě. Měly to být odpočinkové víkendy – odzimovat, zagrilovat a užít si trochu sluníčka a vzduchu. Když jsme přijeli na chatu první víkend, byla to marnost a zahlcenost. Tráva po kolena, všude pavučiny, v chatě vlhko a zima. Muž se pustil do sekání trávy a pak přišel – vyčerpanej a otrávenej.

Že prý nemůžeme začínat další projekty a měly bysme dodělat aspoň některé z těch padesáti rozdělaných. No, měl pravdu. Ale pár minut na to už držím rýč a hrábě a zakládám nový záhon 🤷‍♀️.

Znáte to – po zimě se ukázalo, kde tráva prostě neporoste. Kouty zahrady, kde roste jen plevel a semení se pak po celé zahradě. A tak nový ostružinovo-malinový záhon byl do té beznaděje a zmaru prostě jasná volba :-D. I tady se okolo ochomýtala dcera, pomáhala mi hrabat, vytrhávat plevel a vlastně to byl fajn čas. Za víkend byl nový velký záhon na světě a zas o kousek méně sekání. 

Ale to jsem trochu odbočila od toho, o čem jsem Vám chtěla vyprávět. Nakonec jsme skutečně, a dokonce tak nějak přirozeně a bez nátlaku, začali dodělávat některé rozdělané projekty. Muž se pustil do opravy zahradních schodů, které byly rozpadlé už když jsme chatu koupili. A já dodělávala nedodělky v chatě – hlavně v kuchyni, kterou jsem sama designovala a vyráběla ze starých školních stolů. O tom článek snad již brzy. 

Na rychlo, když mládě spalo, jsem „spíchla“ a pověsila nové poličky ze smrkové spárovky. Ošetřila jsem je voskovým olejem Osmo, jako ostatně všechno dřevo v chatě, a navrtala do zdi konzole na hmoždinky. Nejlevnější spárovka z Hornbachu, nejlevnější konzole IKEA, pár hmoždinek a vrutů. Easy peasy. V chatě není elektřina, což je při vrtání do zdi rozhodně výhodou. Nemusím se bát, že se při vrtání trefím do kabelu pod proudem 🙂

Pokud byste si chtěli vyrobit vlastní poličku na květiny, můžete se inspirovat v mém
e-booku zdarma. Psala jsem ho pro naprosté začátečníky a určitě to zvládnete i s minimem nástrojů doma na židli 🙂

Odpoledne jsem připravila zeleninu a maso na grilování, a pak jsem se cítila nějak nevyužitá… takový ten pocit, že chci něco dělat i když nemusím. Rozhlížela jsem se kolem po všech těch nedodělcích a najednou to nebyl pocit marnosti a zahlcení, ale příležitostí! Od porodu jsem poprvé nevnímala tu tíhu rekonstrukce, ale její možnosti. A byl to skvělej pocit!

A tak mě napadlo pustit se do kuchyňské poličky, kterou už dlooooouho odkládám. Je to polička asi 20 cm nad kuchyňskou linkou, která je zároveň parapetem pro kuchyňské okno. Celé z jednoho kusu smrkové spárovky, vyřezané na míru. Takže by to všechno mělo sedět a lícovat.

Chata je zděná, postavená svépomocí kdysi kdysi, a stěny jsou – i přes veškerou snahu stavaře – prostě křivé. Naměřit parapet okna nejen v rozměrech, ale i v uhlech mi zabralo zhruba hodinu. Tuhle práci už jsem naštěstí udělala loni a od té doby stála nakreslená police v koutě chaty a čekala na svou příležitost.

…Až se letos konečně dočkala. Od Ježíška jsem dostala (levnou Lidlovskou) japonskou pilu a chtěla jsem ji vyzkoušet. Stejně jako potrénovat s dřevařským dlátem, které jsem si zamilovala, ale zatím se pořád sžíváme. O různých nástrojích, které používám, Vám snad taky brzy něco napíšu. Můžete mi dát vědět do komentářů, co by Vás k tomu zajímalo 🙂

Pustila jsem se do řezání. Dcera chtěla pomáhat – samozřejmě! Na pilu tlačila, šmrdlala se okolo mě a já začala být nervózní. Nechala jsem ji šmrdlat a pokračovala jsem dál v řezání. Dokonce se ukázalo, že jsem měřila opravdu přesně a polička hezky sedí i do křivých zdí. To mi udělalo velkou radost! Zbývalo ještě dlátkem zahloubit výřezy na panty oken – jak můžete vidět na obrázku.

Tou dobou už byly zásahy dcery lehce mimo moji kapacitu, ale strašně moc jsem to chtěla dodělat. Ukořistila mi tužku – což se samo o sobě pro mě jako respektujícího rodiče stresová situace vyžadující mou plnou pozornost.

Mám v ruce dlátko, dcera s tužkou pobíhá okolo papíru, který jsem jí na malování dala, a pak (stejně jako maminka, přirozeně) začne kreslit tužkou na navoskovanou poličku, jejíž výroba mi dala takovou práci!

Zrovna dlátkem vykrajuju výřez na panty okna, dceru vidím jen periferně. Moje kapacita je přeplněná, otočím se k dceři, křiknu na ni a pak se podívám zpátky na dlátko a na levou ruku, z které mi teče krev. Moje ruce dokončily pohyb s dlátkem i když moje oči a mysl už byly jinde. No… to se nepovedlo.

Nejprve jsem fyzicky ošetřila sebe a potom psychicky dceru. A v duchu jsem se musela smát. Hlavně, že píšeš o bezpečnosti práce s nástroji a o zapojení dětí do procesu, a pak uděláš takový puck-up!

A poučení zní? Poslouchejte svoje tělo a svoje limity. Věděla jsem, že už je ta situace nad mojí kapacitu a stejně jsem to na sílu tlačila dál. A dopadlo to tak, jak to dopadlo. Jako mámy moc dobře víme, kdy nám začíná dění okolo nás proklouzávat mezi prsty a přestáváme to zvládat. Poslouchejme ten hlásek a buďme k sobě upřímné tak, jak se snažíme být upřímné k našim dětem 🙂

PS: Stopy po tužce se z navoskovaného dřeva vybrušují líp, než krvavé otisky 😉