Od plínek k vrtačce II aneb dcera šroubuje

Zhruba 4 minut čtení

O tom, jak mě ke kutění vedl můj tatínek jste si mohli přečíst tady. V tomto článku bych se chtěla věnovat tomu, jak ke kutění ne/vedu svojí dceru. Třeba v tom, milé kutilky, najdete inspiraci. Každému samozřejmě vyhovuje něco jiného a každý se musí najít vlastní cestu. Toto je ta naše 🙂

Tento článek je pro všechny mámy, který se snaží najít rovnováhu mezi osobními zájmy a péčí o dítě a nezbláznit se z toho. Někdy se může zdát, že naše zájmy a projekty musíme odložit stranou. Ale někdy stačí „jen“ snížit naše očekávání a děti prostě zapojit. Je mi úplně jasné, že to, co funguje u nás nemusí fungovat u Vás – každý rodič musí najít svůj vlastní způsob, jak (a jestli) děti zapojit, co jim předat a jak si čas společně co nejvíc užít. Já vím, někdy je to náročný! Zvlášť my ženy nejsme každý den v měsíci naladěné na vlně trpělivosti a empatie. A pokud to nějaký den fakt drhne, prostě se na to vykašlete a zkuste to jindy 🙂 Každý malý krůček je velkým vítězstvím.

Maminka kutilka

Jak už o mě jistě víte, kromě toho, že jsem kutilka, jsem hlavně maminka dvouleté dcery. A jak asi mnohé z Vás ví, dělat jakoukoli aktivitu s batoletem je pořádná výzva. Na druhou stranu, řídit se pořád jenom dětským programem je zase na zbláznění pro nás mámy. A tak mi došlo že jestli si chci udržet zbytky duševního zdraví, potřebuju dělat i něco, co baví mě. A díky tomu, že naše chata je stále ve fázi úprav a oprav (rekonstrukce je trochu silné slovo), vyplynulo to tak nějak přirozeně. Na chatě je vždy co dělat a lze tak využít různě dlouhé chvilky volna, které naše dítě zrovna nabízí.

A dřív, než se zeptáte, tak ano, mám rozdělaných asi milion projektů, protože „moje chvilka volna“ zrovínka skončila těsně před jejich dokončením. I tohle je realita práce s batoletem. 

Šroubuju, šroubuješ, šroubujeme

Dcera nás s partnerem od mala pozoruje při měření, řezání, malování, vrtání, broušení a šroubování. A přirozeně to sama zkouší. Někdy s opravdovými nástroji, jindy s hračkami v herničce. Pomáhá mi držet pilu, šroubuje, brousí aku bruskou nebo dokonce šroubuje aku vrtačkou, měříme spolu metrem, podává mi nástroje, vruty a hmoždinky. A neuvěřitelně si to užívá. Je součástí procesu a stejně jako mě taťka brával do dílny, ani dceru neodmítáme, když chce být při kutění s námi.  

Samozřejmě, je to náročný. Nástroje i materiál se záhadně ztrácejí, objevují se na nečekaných místech a většina věcí zabere mnohem víc času. Nemluvě o tý mentální náloži, kterou za ty společný chvilky platíme – udržet v hlavě plán práce, mít stále ponětí o tom, kde jste co odložili, kde je dítě a jestli nemá na dosah něco nebezpečného… to je prostě záhul. Ale stojí to za to. Milujeme to, i když je to někdy (vlastně téměř vždy) vyčerpávající. 

Někdy se ukáže, že to, co se zdálo jako totální chaos je nakonec parádní spoluprací s výsledkem, který milujeme všichni. U nás na chatě je to malinká kuchyňská linka vyrobená ze starých školních stolů. Byl to můj první větší projekt, který jsem s pomocí muže a dcery dotáhla (zatím téměř) do konce. Všichni jsme přiložili ruku k dílu a výsledek miluju i se všema chybama a nedokonalostma! Dcera například ke kuchyni přispěla zdařilou grafikou 😀 

Kutilství prostě není jen o vytvoření něčeho nového, ale (a možná mnohem více) o té cestě. Když si v hlavě představíte, co chcete vyrobit. Hodíte to na papír a máte pocit, že to nikdy nezvládnete. I tak se do toho pustíte a je to totální chaos, Ale pak se to pomaličku, krůček po krůčku, začne rýsovat. A vy už víte, že to bude skvělý! Ten proces je často mnohem lepší, než ten samotný výsledek. A při práci s dětmi to platí dvojnásob – i když mám někdy pocit, že mě moje malá pomocnice zpomaluje a už už chci být naštvaná, podívám se na ní a vidím, jak skvělý čas má a jak si to užívá. Nadechnu se, zpomalím taky a vryju si tuhle vzpomínku do paměti. Vím, že tyhle chvíle pro nás mají hodnotu. A to mi stačí ♡

A někdy třeba taky vypěním a jdeme raději dělat něco jiného, na co moje momentální mentální kapacita stačí. I takový dny jsou a je fajn si to přiznat a nelámat to přes koleno.

Pospolu

To, že spolu s dcerou (a mužem) kutíme, vnímám jako naší cestu, jak dceři předat to, co umíme – logické a technické myšlení, představivost, trpělivost (to se teda taky pořád učím). Vidím na ní, jak nasává nové dovednosti jak houba – chvíli mě pozoruje, pak to párkrát zkusí sama – většinou, když se nedívám 🙂 a po pár pokusech už to prostě zvládá. Kéž bychom se my dospělí učili stejně rychle.

Jak dcera roste, stále víc mě překvapuje její schopnost zapojit se. Nejenom, že jí to baví – ona opravdu chce pomáhat. Chce (a je) součástí – projektu, rodiny, společných chvilek i společných vzpomínek. Naše chata není jen místem, kde opravujeme a stavíme, je to místo, kde se učíme a rosteme. Všichni společně.