Od plínek k vrtačce aneb jak zatlouct hřebík

Zhruba 4 minuty čtení

Jako malá jsem trávila hodiny a hodiny s tátou v jeho dílně. Pozorovala jsem ho, učila se, často mě zapojoval do toho, co zrovna dělal a nebo mi nářadí a postupy cíleně ukazoval a nechával mě je zkoušet. Jindy jsem si „jen“ hrála v koutě s odřezky dřeva, polystyrenu či gumy. Jsou to jedny z nejkrásnějších vzpomínek, co na dětství mám. Jednou jsem z kusu podrážky od bot „stvořila“ křečka, kterému jsem pak stavěla ohrádku s hoblinami, překážkovou dráhu a vyrobila jsem mu dokonce napáječku.

Ostře nabyté zkušenosti

A zrovna na tu napáječku pro křečka mám velmi hmatatelnou vzpomínku dodnes. Mohlo mi být tak 5 let. V dílně samozřejmě bylo spoustu nebezpečných a ostrých předmětů a nástrojů, ale já je znala a byla jsem si vědomá toho, že s nimi musím zacházet opatrně.

A i s tím ostrým nožem jsem se opravdu snažila! Krájím kus polystyrenu, aby měl chudák křeček co pít. Kvádřík z polystyrenu, kousek drátku s bužírkou jako spodní „cucací“ část a kousek drátku nahoře na přidělání k ohrádce. Geniální minimalistický design.

Ale nějak jsem si nepohlídala všechny prsty, nůž projel polystyrenem a pak také mým palcem. Fest. Zastavil se až o kost. Dodnes si pamatuju ten šok, že mě to zprvu ani nebolelo. Jen jsem sledovala, jak mi z palce odkapávají velké kapky krve a dopadají na dřevěnou podlahu, kde tvoří malé hvězdičky, jak se při dopadu rozstřikují.

Zvednu se, jdu za taťkou, co zrovna něco montuje u ponku, a říkám mu „Tatí, mě teče krev.“ Mezitím za sebou nechávám krvavou cestičku na podlaze dílny. Ta krev je tam mimochodem dodnes, protože prkna byla surová a neošetřená – jak tomu zamezit si povíme zase někdy příště. No, taťka duchapřítomně odhodil svoje nástroje, přiskočil ke mě, palec stiskl, volnou rukou a zubama utrhl kus nejčistšího hadru, který měl na dosah a palec mi omotal. 

O krok napřed

Jizvu přes půl palce mám dodnes, ale strach z ostrých nožů a nástrojů obecně ne. Nikdo mi totiž nic nevyčítal a nestrašil mě, jak moc je to nebezpečný. Naopak. Když byl palec ošetřený, probrali jsme s taťkou co se přesně stalo, kde byla chyba a jak se tomu příště vyvarovat. Nejlepší škola. Dokonce i teď, když pracuju třeba s ostrým dlátem (nebo lezu ve výškách – viz foto), jsem si zatraceně dobře vědomá, co se může stát a cíleně tomu předcházím – pracuji směrem od sebe a materiál mám pevně uchycený. Kožené rukavice v některých případech také nejsou k zahození. V každém pohybu počítám s tím, že mi dláto může sklouznout a dbám na to, abych v tom místě neměla žádnou část těla 🙂 

To samé se snažím učit své klienty. Vždycky buďte myšlenkově o krok napřed a počítejte s tím, že se něco nepovede. Sklouzne. Zasekne se.

Zatloukáte hřebík? Počítejte s tím, že vám hřebík i kladivo může sklouznout. Proto je potřeba vždy držet nástroje pevně a ovládat jejich pohyb. Zvlášť pro začátečníky je hřebík a kladivo chuťovka. Kladivo a hřebík vlastně vůbec nejsou nástroje pro začátečníky!

Bojím se, že…

Chápu to, držíte malý hřebíček a prakticky víte, že se do toho prstu klepnete.  A tak kladívko držíte spíš tak, že ho nedržíte (můj muž by řekl něco ve smyslu „držíš to jak panna vocas“ 🙈)s kladívkem máchnete tak nějak z povinnosti, přivřete oči a nakrčíte se, protože tu ránu do prstu už prostě čekáte. Bum. Au! „Příště se na to vykašlu!“ To mluví Vaše kutilské (ne)sebevědomí.

Nadechnout a narovnat

A teď to zkuste trošku jinak. Kladívko chyťte pevně do ruky (příměry mého muže už raději vynecháme). Hřebíček, pokud je moc malý, můžete přidržet třeba kolíčkem na prádlo a nebo ho stisknout mezi natažený ukazováček a prostředníček. Prsty tak budou plošší a nebudou překážet v dráze kladívku.

Připraveni? A teď narovnejte ramena, nadechněte se a miřte kladívkem přesně na hlavičku hřebíku. Jemně. Jen aby se špička hřebíku dostala do materiálu. Podařilo se? Bez bolesti? Skvělé! Teď můžete hřebíček pustit a vyzkoušet, zda v materiálu drží. Úspěch?

Tak teď druhou – trošku razantnější ranou ho doklepněte. Jednou, dvakrát, třikrát – kolikrát potřebujete. Tohle není soutěž. Soustřeďte se na to, aby úder kladívka byl rovný a hřebík se vám nezkroutil. A pokud se to stane – nezoufejte. Hřebík vyndejte kleštěmi a zkuste to znova s novým hřebíčkem. Ten pocit z dobře zatlučeného hřebíku totiž nic nenahradí! (Vlastně nahradí – držet v ruce pistoli na hřebíky a vědět, že už se s tím kladívkem nemusíte trápit 😀 ale o pistoli na hřebíky si také povíme jindy ;-))